top of page

Jak chutná Ženeva?

Konečně jsem se zase dostala za hranice České republiky. Sice jen na 3 dny, ale v duchu mého přístupu "cestování bez místní gastronomie není to pravé cestování" i tak pobytu předcházela krátká rešerše místních podniků. Ale podle čeho se orientovat? V České republice gastronomické servery znám a vím, co čekat od konkrétních hodnotitelů, ale v zahraničí se většinou musím spolehnout na Tripadvisor, s vědomím toho, že v Brně bych se jeho doporučeními zcela neřídila.

Zřejmě právě na Tripadvisoru jsem tak objevila údajně pravé švýcarské bistro Au Pied de Cochon. Jeho jméno jsem si zapamatovala asi hlavně proto, že jsme ve francouzštině týden předtím probíraly přísloví a idiomy s "cochonem" (manger comme un cochon :-) ), takže když jsem na tento podnik zcela náhodou při procházce v první ženevský podvečer narazila, vešla jsem dovnitř. Místo raclette nebo fondue mě však čekal jídelníček velmi podobný jakémukoliv francouzskému bistru. Kuchař v něm doporučoval mušle po námořnicku, a protože jsem naznala, že celé 3 dny stejně na sýru nevydržím, dala na jeho tip. Slávky dobré, s údajně domácími hranolkami (na to bych nesázela). Naprosto podprůměrný byl ale personál. Zvlášť, uvážíme-li poloprázdnou hospodu se stylem servírování, kdy obsluha slávky na talíř postupně doplňuje (tedy má doplňovat) z hrnce, který se průběžně prohřívá nad plameny svíček. Co se ovšem restauraci nedalo upřít, byla snaha o originalitu. Aneb kdy jste naposledy v restauraci dostali vizitku ve formě zápalek?

Au pied de cochon.jpg

Druhá návštěva podniku už byla gastronomicky zajímavější. Au petit chalet měla navíc jednu nespornou výhodu – opravdu autentická švýcarská hospůdka byla totiž asi jen 100 metrů vzdálená od mého ubytování. A tak došlo na raclette. Obsluha nejprve přinesla dřevěné prkénko s výběrem uzenin, sýra, malých okurek cornichons a nakládaných cibulek. A k tomu postupně 3 talířky s vždy stejným obsahem – tekutým sýrem, malými brambůrkami ve slupce a opět okurkami a cibulkami. Přiznávám však, že obdobně, jako moje jídlo (koneckonců, gril na raclette mám několik let doma, tak šlo spíš o ověření, že i sem dováží stejně dobrý sýr) mě fascinoval soused u vedlejšího stolečku, který si celou dobu něco psal na list papíru. V okamžiku, kdy byl nucen se věnovat právě přinesenému jídlu, si začal dělat poznámky přímo na papírový ubrus. Hned mě napadlo, že je to nějaký (nejméně) michelinský inspektor, který hromadí poznatky pro svou příští recenzi (prostě kolega :-) ). Když však u zápisků vedl čím dál intenzivnější polohlasitý monolog, tak jsem se – v naději, že od něj nějaká moudra odkoukám, ač měl úplně jiné jídlo – na obsah jím psaných slov zaměřila. Nebyla to slova: ubrus byl plný rovnic a vzorečků. I uklidnila jsem se projednou, že jsem pořád normální, můj ubrus byl totiž grafůprostý. Při této příležitosti jsem si ale aspoň všimla, že existují i lidé, kteří jsou háklivější na to britské přehrávání "Grrrrrreat" a "Niiiiice to meeeeet youuu" než já (vzpomínka na angličtinu na gymplu a šílené dialogy linoucí se z kazeťáku). A taky bylo aspoň desetkrát "cheeeeese", až mi bylo líto, že u toho focení neříkali "raclette", byla by to větší zábava i pro nás. Vědec si mohl při pohledu na velkou britskou (a velmi hlučnou) sešlost hlavu ukroutit.

Raclette.jpg

Potřetí jsem si "velké" jídlo dala možná trochu netradičně v thajské restauraci. Co je ale pro Ženevu netradiční? Možná právě naopak, tohle kosmopolitní město definuje různorodost místních obyvatel a jejich kulturní mísení, tím spíše čtvrť Les Pâquis, ve které jsem bydlela – najdete zde libanonská, turecká nebo indická bistra, zmiňovanou thajskou i švýcarskou restauraci, stejně tak americký fast food nebo italskou kavárnu.

U_Thajců.jpg

Celkově vzato, nebyl to sice žádný gastronomický propadák, ale i vzhledem k cenám v restauracích jsem od této části pobytu čekala více. Co mě jen mrzí je, že jsem si nestihla dát fondue ve venkovních lázních, které se každý listopad otevírají na břehu jezera. Servírovali jej totiž až ve večerních hodinách, v době, kdy jsem se tam kochala pohledem na hejna racků, měli pouze "tuctovou" nabídku masa se zapečenými bramborami. Největší gastronomický postřeh pro mě tak byl, že přibližně třetinu stolovníků v restauracích netvořily páry ani skupinky, ale sólisté. U nás, mám alespoň ten pocit, se na vás (tedy nás) pořád ještě divně dívají.

P.S.: Taky vás jako mě napadlo, co vědec udělal s tím ubrusem a představovali si, jak jej sroluje, dá do podpaží a vyrazí do tmy? Kdepak, možná mezikrok nebyl důležitý a kolik je x, se nepodařilo vypátrat, nebo to bylo jen takové vědecké podvečerní "sudoku". Každopádně srolování zbylo na obsluhu.

Calvinus.jpg
Fondue bude až večer.jpg

Vybrané příspěvky
Nedávno jsem napsala
Přečtěte si i něco staršího
Hledejte podle štítků
bottom of page