Please reload

Nedávno jsem napsala

Můj první rok bez šéfů

February 5, 2015

1/2
Please reload

Vybrané příspěvky

Velká francouzská náhoda

June 1, 2014

„Pokud má člověk to štěstí, aby žil zamlada v Paříži, potom ať půjde v životě kamkoliv, jde to všude s ním, protože Paříž, to je pohyblivý svátek,“ napsal v roce 1950 svému příteli Ernest Hemingway. Nejen Paříž, ale celou Francii jsem si zamilovala i já.

 

Své nadšení jsem při loňském jazykovém pobytu v Montpellier přenesla na kamarádku. „Nepoletíme na jaře do Provence?“ navrhla v reakci na moji MMS. Koncem dubna jsme na ruzyňském letišti opravdu nastupovaly do letadla směr Francie. Jen místo pobytu jsme trochu změnily – okolí Lyonu, který jsme za cílové letiště zvolily kvůli blízkosti Provence, nás zaujalo natolik, že jsme se rozhodly, že v něm zůstaneme.

 

Ačkoliv let rozhodně nešlo kvůli silným povětrnostním podmínkám označit jako klidný, naše letadlo kolem druhé hodiny odpolední přistálo na lyonském letišti. Vlak TGV, kterým jsme v cestě pokračovaly, určitě nevyužíval všechen svůj rychlostní potenciál, téměř další dvě hodiny jsme se tak mohly kochat nádhernou – až katalogově kýčovitou – alpskou krajinou, než průvodčí zahlásil jméno naší destinace – Chambéry. V tomto savojském městě nás měl čekat pokoj v horském domku, obklopeném velkou zahradou s výhledem na okolí.

 

Protože jsme pohledem do mapky naznaly, že s kufry na kolečkách tam budeme za chvíli pěšky, vydaly jsme se podle plánku. Na konci města nás však čekala zrada – cesta musela vést buď po velmi frekventované silnici, jinou variantou byly dlouhé stoupající schody. Stále plny sil a optimismu, že za tím vrcholkem už to musí být, jsme se rozhodly vzít to i s kufry po schodech. To jsme se opravdu mýlily! Žádná z mnoha stezek, kterými jsme se následně vydaly, k našemu ubytování opravdu nesměrovala. Jedna nás však přivedla k obytným domům, kde jsme s prosbou o radu oslovily sympatický manželský pár, který právě venčil psa. Přestože si nebyli jistí, kde se naše farma nachází, nastartovali auto, naložili naše kufry a po několika zajížďkách jsme po celkem již dvouhodinovém pátrání byly na místě.

 

Hlavní překvapení nás však teprve čekalo: pan domácí, který právě sekal zahradu, rozhodně nepůsobil, že příjezd hostů čekal – naši rezervaci zapomněl zaznamenat. Po ubezpečení, že „ce n´est pas problème“ (koneckonců, pro Francouze typická reakce na vše), že se máme projít do města a on zatím pokoj připraví, jsme se – již notně hladové – vydaly zpět. Tato cesta již byla podstatně kratší – za 15 minut jsme se tak už usazovaly na zahrádce jednoho z místních bister. Po vydatné večeři zapité výborným rosé jsme o půl jedenácté v noci stály opět u „našich“ schodů. Ale nahoru se nám po spoře osvětlených stezkách nechtělo. No nic, vezmeme si taxíka. Žádný ovšem v dohledném okolí nestál. Přiskočila jsem tedy k právě procházející ženě s otázkou „Où est la station de taxi?“ „Taxi a tady? To musíte jedině na nádraží,“ posílala nás na druhý konec města. Když viděla zoufalství v našich očích, zeptala se nás, kam jedeme. „La ferme du petit bonheur,“ sdělila jsem jí náš cíl. „Tak pojďte se mnou, já tam bydlím.“ Byly jsme tak šťastné, že nám ani nedošel obsah jejích slov. Až při dodatku: „to můj manžel Vás dnes ubytovával“ se nám to spojilo. Ze všech přibližně 57 tisíc obyvatel toho města jsme si „stoply“ právě paní domácí. 

 

Zbylé 4 večery v tomto kouzelném městečku jsme již na podobné náhody nespoléhaly, historkou však bavíme přátele dodnes. A jak jsme zjistily druhý den při příchodu ke snídani, kde se jí smáli italští turisté – i naši úžasní hostitelé zřejmě na dlouho získali pěkné téma ke konverzaci.  

 

Tento text jsem zpracovala jako součást výběrového řízení na jedno místo a doteď mi jen tak ležel ladem v počítači... Aneb sepiš nám zážitek, nejde o to, na jaké téma, jde o to, jak píšeš (pardon, píšete, to jsme si ještě vykaly:-) ).

 

Please reload

Please reload

Hledejte podle štítků