O čem se často nepíše aneb volnými víkendy opět k radosti z práce
Moc se o tom nepíše: my freelanceři rádi vyzdvihujeme výhody práce na sebe, skloňujeme slova jako je svoboda a volnost (dělám to i já), a možná i, abychom nevypadali hloupě před svými kamarády nebo jinými volnonožci, někdy zastíráme negativa této formy práce. Ale i na spokojené freelancery občas přijde pocit, jestli by jim nebylo lépe v práci od–do (ze které přitom nedávno radostně unikli) s volnými víkendy a OPRAVDICKOU dovolenou, u které se nemusí bát, že jim při nepřipojení se dva týdny k mailu unikne zajímavá zakázka.
Práce o víkendech pro mě byla vždy samozřejmostí. Začalo to zřejmě už tehdy, kdy jsem ještě na bakalářském studiu nastoupila na plný úvazek a bylo třeba hodně dobře koordinovat a škole se věnovat o víkendech a po nocích. A poté, co jsem ze studií odešla (tehdy zatím jen na rok), pro mě bylo zase běžné pracovat pro aktuálního zaměstnavatele a občas na nějakých zakázkách pro ty bývalé. Sem tam i na dalších projektech. A k tomu pak čtyři roky (neukončeného) doktorátu. Jako základ k mému freelancerství se to později vlastně ukázalo jako dobrá volba: jak jsem již psala, bývalí zaměstnavatelé jsou dodnes mými významnými klienty. Problém byl jinde: brala jsem jako samozřejmé, že něco jako volný víkend vlastně není, ani to nijak zvlášť nepotřebuji (s výjimkou těch, kdy jsem někam jela), navíc mě moje práce baví, tak to není ani práce, že jo. A když jsem něco, co bylo v plánu na pracovní dny, kvůli dalším (často neplánovaným, ad hoc) povinnostem nestihla, automaticky jsem to "přehazovala" na víkend: však na to konečně budu mít čas a klid.
Někdy v dubnu tohoto roku to přišlo: nucení se do práce, až odpor k tomu analyzovat a podobně. A přitom rozjeté projekty, které jsem kvůli volnonožské reputaci nemohla odložit na dobu, až budu mít opět chuť a dostatek elánu. Nejprve jsem to přisuzovala dlouhé vlezlé zimě, případně lékům, které jsem brala. A pak jsem se ohlédla: a zjistila, že v roce 2016 jsem měla volný prakticky jen jeden víkend. Volným víkendem myslím ten, kdy jsem si ani nedávala úkoly, co po mně fakticky nikdo nechtěl, takže když jsem je nesplnila, zase tak moc se nestalo. Ale mně to už víkend narušilo, celý jsem jej prožila s tím, že "bych měla" a "musím". Jenže asi každý znáte ty dny, kdy se sice nutíte něco dělat, vymýšlet, ale prostě to z nějakého (většinou více důvodů naráz) nejde.
Teď už třetí měsíc držím víkendy. A dokonce i červencové státní svátky jsem nakonec pojala polodovolenkově, ač jsem nikam neodcestovala: jen sedla na kolo nebo se s kamarádkou vydala na více než dvacetikilometrovou túru kolem Brna. Naučila jsem se ale využívat dní, kdy pravděpodobně moc lidem (myslím tím teď klienty) chybět nebudu. A sama vyřešila jen to nejnutnější a klidně se na celý den odpojila. Neznamená to přitom to, že o víkendech nepracuji vůbec a už nikdy nebudu. Jen to nevnímám jako samozřejmost, ale musí k tomu být nějaký důvod. Například dnes se po návratu z kola chystám pohnout s analýzou: další termín se totiž blíží a příští víkend mi začne už v pátek po poledni. Ale ten minulý to ještě tak nehořelo, tak jsem si prostě dala volno, abych měla více sil a elánu na pracovní dny. I tak výsledky přišly velmi rychle: necítím se už tak unaveně a práci si opět více užívám.
Ze svého jarního vnitřního varování jsem si však odnesla ponaučení:
Neslibuj klientům, že něco pošleš do pondělního rána, i kdyby to byla jen práce na dvě hodiny. Většinou to vede k tomu, že celý víkend budeš myslet na to, že to musíš udělat (pokud nemáš dost sebedisciplíny na to, že slíbenou práci uděláš v sobotu dopoledne a zbytek volných dní si užiješ, což někdy opravdu nemáš :-) ).
Nenechávej se do toho ani vmanipulovat: pokud už přece jen o víkendu pracovat budeš, i klient by měl vědět, že je to něco mimořádného, a ne něco, s čím může automaticky počítat (a pokud to tak děláš pravidelně, ono se to tou normou stane; koneckonců už i stalo, že jo).
Ideálně aspoň na jeden víkendový den zcela opusť byt, když z něj i pracuješ. A nezapínej vůbec počítač nebo si nelistuj maily na mobilu. Když jsem totiž doma a navíc na mailu, ono to občas svádí "jen odepsat na tu jednu zprávu". Ale už to psychohygieně neprospívá.
Jak jste na tom vy? Pracujete o víkendech? Nebo jste to už také přehodnotili? Co bylo tím impulsem u vás? Partner? Děti? Nebo jen zcela obyčejné náznaky brzy hrozícího vyhoření, jako se to stalo mně?
