Dovolená v Karibiku aneb jak se přecpat krevet a rýže za dva týdny
Máte rádi krevety? A věřili byste, že i tohoto skvělého jídla se dá přejíst? Blbost, asi si říkáte. Také jsem nevěřila. Ale přesně tohle se mi stalo letos, když jsem se po pár letech snění ocitla na dva týdny na Kubě. A upřímně, gastronomicky jsem si od této dovolené zrovna moc neslibovala. Možná o to více překvapila. Jak tedy vypadá takový den na Kubě po stránce jídla?
Na začátek je důležité zmínit, že moje zkušenosti nemusí být univerzálně platné: kromě toho, že jsme se se spolucestující kamarádkou dostaly jen do půlky ostrova a na jeho východní část nedošlo, jsme se také stravovaly částečně v turistických restauracích (neznalost španělštiny nás poměrně limitovala, jinak bychom možná hodně ušetřily konzumací za jejich národní pesos). A asi největší část místní gastronomie jsme poznaly díky tomu, že jsme bydlely v casas particulares, tedy soukromém ubytování poskytovaném tamními obyvateli. Mimochodem, jídla od domácích kuchařek (na muže jsme štěstí neměly) patřila suverénně k tomu nejlepšímu, co jsme na ostrově ochutnaly. A také s nejlepším poměrem kvalita / cena. Jestli jsem se tak něčemu po návratu opravdu divila, bylo, že jsem si z Kuby dovezla jen o kilo více, než s kolika jsem na ni vycestovala.
Snídaně na Kubě – ať už jsme byly na venkově nebo v hlavním městě – začínala vždy čerstvým ovocem: zralými kousky banánu, ananasu, papáji, kvajávy. Čeho se nešlo nabažit, byly jejich čerstvé džusy, připravené pouze ze skvěle vyzrálého ovoce a dobře vychlazené vody. Každý den jiný, někdy jednodruhový, jindy mix, podle aktuálního přebytku čerstvého ovoce v domě. „Hlavní“ část snídaně už mě příliš nenadchla a brzy jsme se jí přesytily: většinou ji tvořila vejce, ale zásadně (pře)smažená, případně v podobě omelety, nevýrazný sýr a podobný přívlastek bych napsala i u občasné šunky. Ne příliš chuťově dobré pečivo (osobně miluju to s krásně křupavou kůrkou) celkový dojem příliš nevylepšovalo. V jednom z ubytování nás proto velmi potěšila změna v podobě skořicových lívanců s domácí papájovou marmeládou a skvělé domácí sendviče, které jsme si nechaly nabalit také na výlety. Bály jsme se totiž, že budeme muset zase žvýkat naprosto nepoživatelnou nasládlou a gumovou housku se syrovým lunchmeatem za pět euro, jakou jsme dostaly v jednom havanském bufetu. Silná kubánská káva se ke snídani servírovala v převážně plastových termoskách, ze kterých si povzbuzovač přeléváte do malého šálku. Jestli si ji místní sladí a dolévají mlékem, jsem ale zpozorovat nestihla. Kubánci byli sice přátelští, ale jídlo si vychutnávali vždy zvlášť, ne se svými hosty.
Obědy jsme si užívaly převážně v restauracích. Ačkoliv jsem se před cestou dočítala, že se na Kubě jí hodně vepřového, v jídelních lístcích rozhodně převažovala nabídka kuřecího, krevet a ryb, upravených poměrně jednoduše, většinou pouze s troškou koření. Chuťově výraznější pak bylo hovězí „ropa vieja“, v překladu něco jako staré šaty. Podobu mělo jako dnes i zde populární trhané hovězí, chuť mu dává především rajský protlak (případně i rajčata), římský kmín, bobkový list a další koření. Naopak další speciality, na kterou jsem se tak těšila, kuře po kreolsku, tedy marinované mimo jiné v pomerančové šťávě, jsem se na Kubě nedočkala. Zato podobně jako krevet jsem si tady užívala humra. Za cenu jako jakékoliv jiné maso prostě nešlo odolat. Jako příloha se podávala zejména rýže: jak „naše“ bílá, tak zejména tmavá s černými fazolemi. A skvěle vychucená. Z pro nás méně tradičních příloh bych zmínila ještě yucu, která byla v anglické části lístku překládána jako root vegetable: jednalo se o hlízu chuťově celkem podobnou našim bramborám. Mimochodem, i na ty se na Kubě dostávalo, ale spíše v podobě hranolek. Větší dojem na mě však dělaly smažené banány ze speciálního typu tohoto ovoce, takže nechutnaly sladce.
Na sladké mě moc neužije, takže téma dezertů odbudu tím, že jsme ochutnaly pralinky z místní čokoládovny a zejména tamní zmrzlinu, a to v nejproslulejší zmrzlinárně Coppelia. I tam si uvědomíte, jak už jsme prostě zkažení Evropané zvyklí na zmrzlinu nejen třeba s ovocem, ale dokonce z ovoce. Kubánská zmrzlina byla prostě taková chemická. Co mě na Kubě fascinovalo, byla obliba dortů. Buď celá Kuba permanentně něco slavila, nebo je pro ně dort celkem běžná záležitost.
Večeře, kterou jsme si dopřávaly převážně v rodinách, byla fakticky obdobná jako oběd, i když na výběr byl většinou trojlístek lobster – chicken – fish: mimochodem, několik z mála slov, které Kubánci, kteří dle parametrů zadaných při vyhledávání ubytování měli umět anglicky, znali. Ale ty porce! Prakticky noc co noc jsem nemohla usnout, a na vině bylo určitě víc než změna času obyčejné přejedení se. Hostitelé totiž vždy, když jsme nechaly něco na stole, pojali podezření, že něco nebylo v pořádku. A poslední, co jsem chtěla, je urazit. Digestivu jsme naštěstí měly dost.
A tím se dostávám k poslední části této gastrocesty: nápojům. Co se týče nealka, byl ostrov pro Evropana rájem: Pominu-li to, že je zde možné zakoupit snad všechny světové značky limonád, ačkoliv například Coca Cola tu měla konkurenci v místní TuKole a podobnost byste našli i u mnoha dalších, za mě opravdu nejvíce bodovaly přírodní džusy, které jste si mohli dát všude za cenu pod jedno euro. Kromě toho jsme zkusily například také čerstvé kokosy (chutnaly zcela jinak než ty, co si u nás kupuji jako dovoz z Asie), obdobně rozseklý citrusový plod podobný pomelu nebo velkému grepu, který se ochutí cukrem, nezbytným panákem Havany (naše přání verze „natural“, tedy bez něj, bylo přeslechnuto :-) ) i nechutně sladká šťáva lisovaná přímo před námi z cukrové třtiny (guarapo). Pak už to bylo ale podle mě horší: místní pivo Bucanero sice po dlouhém dni bodlo, ale moje chuťové pohárky, které – když už nějaké pivo piju – preferují různé pivní speciály, neohromilo.
No, a konečně jsme u těch rumů :-). Havana Club, Havana Club, Havana Club. Všude, levně a v koňských dávkách do Mojita i Daiquiri. Z dalších značek se hojně prodával Cubaney, Cubay, které jsme si mohly koupit dokonce v krabičce 0,2 litru na pláž, mimo hlavní město pak frčelo také Varadero. Z lokálních alkoholických výrobků jsme v jedné ze štací, poblíž městečka Piňar del Rio, ochutnaly také La Occidental: 30procetní rumový likér, který – stejně jako ostatní jmenované značky – seženete i tady. Ačkoliv v Havaně jsme byly dokonce na prohlídce Muzea Havana Club a prochutnaly téměř vše, co tato značka nabízí, náš favorit byl od prvních dní jinde: Santiago de Cuba. I v základní verzi na místě v přepočtu pod dvě stovky, tedy stejně jako základní Havana Club. Jeho mnohem zajímavější, dvanáctiletá, varianta však již stála na místě stejně, jako za jakou cenu si ji můžete koupit tady. A tento rum rozhodně doporučuji vyzkoušet.
Stejně jako kuře po kreolsku jsem v podnicích také marně hledala pálenku z grapefruitů, kterou zmiňují v některých průvodcích. Tak že by někdy příště? Jak totiž nejsem příznivkyní dovolených na stále stejných místech, Kuba mě naprosto dostala. A ten východ by bylo škoda neprozkoumat: už kvůli tomu Santiagu.
