S lodí, jež do Brazílie přivezla 492 nomádů
Představte si, že nemáte skoro dva týdny přístup k internetu. Co víc, několik dní ani mobilní signál v telefonu. A vůbec vám to nevadí. Naopak, konečně se těšíte na digitální detox, pro jehož naplánování hraje očekávaná nestabilita a jistá vysoká cena internetu. A přesto vám těch 12 dní plavby mezi španělskou Barcelonou a brazilským Recife se třemi zastávkami na pevnině dá osobnostně i profesně tolik, jako žádná jiná dovolená nebo zvučnými jmény oplývající konference.
O Nomad Cruise jsem se dozvěděla už rok před mnou absolvovanou plavbou z příspěvku Dana Tržila na Festivalu digitální nomádů. Asi i proto jsem všem celou dobu tvrdila, že jedu na Digital Nomad Cruise. Že jsem se v prvním adjektivu mýlila, se ukázalo záhy. A že to celé bude masakr, už de facto první večer. Sedíte u jídla s mladým holandským párem: před pár týdny opustili zaměstnání a doslova před pár dny prodali svůj dům, aby mohli více cestovat. Pro většinu Čechů něco naprosto nepředstavitelného. Nebo s Ruskou, která se nedávno provdala do Chile. Za podnikatele vydělávajícím si například tím, že prodává „summaries“ zajímavých knih, které pro něj píší především Filipínci, s nimiž se přitom nikdy neviděl. Během pár dní mluvíte také s Belgičanem žijícím v Austrálii, Novozélanďanem, co vlastní dům v Gruzii, ale přemýšlí, že se na nějaký čas v Brazílii usadí („Proč ne?“ řekne tak samozřejmě, že si o to více uvědomíte, jak nalajnovaný život vlastně máte, ač nemusíte), Polkou nebo Kostaričankou žijícími ve Španělsku, Brazilcem pracujícím momentálně v Berlíně, nebo Rumunkou, která rozjela svůj „dálkový“ byznys v zákaznické podpoře ze Švédska.
Kdo je to vlastně Čech? (Brit, Japonec, Francouz…)
I když, počkat: taky brzy zjistíte, že národnost nebo jiná příslušnost ke kterékoliv zemi je mezi těmito lidmi naprosto překonaná záležitost a vlastně jen jakýsi sociální konstrukt, o čem se vás navíc snaží svou vlajkovou teorií přesvědčit jeden z hlavních řečníků (celá plavba totiž byla jednou velkou konferencí na lodi s desítkami přednášek a workshopů). A dojde vám to také z odpovědí na klasickou úvodní otázku: „Well, I am a full-time Nomad,“ vyslechla jsem si mnohokrát místo názvu konkrétního státu. Za každým z těch 492 lidí narozených v 51 zemích světa, v jakém složení jsme se na čtvrtkilometrové lodi brázdící Atlantik sešli, byl zajímavý příběh. Osobní, pracovní, cestovatelský. A desítky motivací k účasti. A vy víte, že 12 dní je na to, se všemi, nebo alespoň čtvrtinou mluvit, natož nějak výrazně hlouběji, prostě málo. A ta premiérová téměř pětistovka plavících se (před třemi lety přitom začínali na 120 účastnících) naopak moc.
Ačkoliv, jak organizátoři avizovali: plavba je teprve začátek. Zatímco já tak píši tento text již z Brna, kde už mám za sebou několik schůzek i vánočních večírků, spousta spolucestujících právě sami, v párech i skupinkách popíjí kokosovou vodu na pláži v Recife, plánují cestu do Amazonie, pracují na společném projektu v Porto de Galinhas, nebo do naší skupiny na Facebooku nahrávají fotky z Kolumbie, kam se mezitím přemístili, aby se řada z nich opět brzy ve větším počtu sešla. Třeba na oslavě nového roku v Riu.
A to ti lidé nechodí do práce?
Že vám ta otázka běží hlavou od chvíle, co jste se začetli? Věřte tomu, že určitá, i když jistě menší, část (ach, jak mi chybí přesná data 😊 ) má normální zaměstnání jako vy. A vzali si tak jen dovolenou. Ať už proto, aby zažili něco nového, protože pluje jejich kamarád/ka, partner/ka, nebo protože se sami odhodlávají k tomu začít podnikat nebo alespoň nastartovat nějaký projekt při zaměstnání. Většina však pravděpodobně již podniká. Byli mezi námi jak freelanceři, kteří cestují podobně jako já, tedy občas někam jedou třeba jen na pár dní: konkrétně letos jsem jednu analýzu v angličtině pro významného klienta zpracovávala z vrcholku Ještědu, data pro jiný projekt posílala po příletu do Brightonu a na dokončení super společného projektu s Boomerang Publishing musela ujet z rozpáleného Brna, kde se nedalo v srpnu pořádně dýchat, natož u toho ještě pracovat, do o deset stupňů chladnějších Beskyd. Mojí motivací k účasti tak bylo zjistit, jak cestování s notebookem, do kterého jsem se letos zase o něco více než v předchozím roce pustila, zatím stále ne v rozsahu větším, než jak dlouho trvá dovolená zaměstnaných kamarádů, ještě rozšířit. A zároveň s vědomím toho, že potřebuji mít svoje zázemí, svůj byt, svoje soukromí, tedy naprostý opak mnoha spolucestujících, kteří už třeba deset let žádné „doma“ nemají. Doma jsou prostě tam, kde zrovna žijí. Tento životní styl vás tak nějak automaticky přivede k minimalismu: řada z nich měla veškerý majetek sbalený pouze v příručním zavazadle, po připlutí do Brazílie tak mezi nimi probíhala také „burza“, prostřednictvím které si vyměňovali oblečení podle toho, kam měli namířeno dále. Jednoduše: proč vlastnit zimní kabát, když další dva měsíce strávíte v třicetistupňovém horku v Jižní Americe.
Mimochodem, na tom, že ideální poměr toho, jak dlouhodobě o něco více cestovat, a přitom neztratit pracovní ani osobní kontakty, případně naopak zakořenit na novém místě, se řada mnou přečtených článků i tamních účastníků shodovala: je jím model devět měsíců na jednom místě, tři měsíce cestování. Řada spolucestujících si však dávala třeba jen půlroční nebo roční pauzu po dlouholeté hektické práci, a co bude pak, nad tím zatím nechtěli přemýšlet. Pro někoho je nomádění vědomou alternativou na pár let, někdo už si ani neumí představit, že by zakotvil natrvalo. A to i přesto, že jsme i na lodi měli několik malých dětí, stala se z nich prostě nomáďata.
Čtyřhodinový pracovní týden naživo
Programátoři, copywriteři, bloggeři, coachové, fotografové, výživoví i finanční poradci, správci kampaní na sociálních sítích nebo provozovatelé hostelů a cestovní agentury v několika zemích. Z toho, co jsem zaznamenala, snad nejčastější účastníci plavby. Ale jak už jsem naznačila, ne všichni si vydělávají (pouze) prací přes internet a na dálku. Mezi spolucestujícími tak byly například cvičitelky a cvičitelé jógy (i když i někteří z nich natáčeli přímo na palubě videa pro svůj YouTube kanál), učitelky a učitelé jazyků, ale i lidé živící se tím, co se zrovna v nové destinaci naskytne. Ti, kteří vydělávají na tamní poměry tak málo, že by v zemi, ze které pocházejí, vlastně ani nemohli normálně fungovat a pobyt v převážně levnějších destinacích je tak pro ně příležitostí žít velmi slušný život třeba i s minimem práce, až po majitele (dolarových) milionových byznysů.
Samozřejmě ne vše bylo úžasné a sluníčkové (sluníčka bylo obecně na lodi teda méně, než jsem čekala 😊), někdy bylo všeho prostě příliš: kontaktů, informací, jídla 😊. Pro introverta zejména prvního zmíněného mnohdy až vražedně, případně sebevražedně. Jak totiž někdo vtipně na konci plavby poznamenal: jestli budu muset ještě někoho obejmout, radši skočím přes palubu.
Co vše mi plavba dala a jestli mi v něčem zásadněji změní život, se tak ukáže až s větším odstupem: okamžitou výpověď, jako to udělali dříve jiní spolucestující, totiž fakticky komu podat nemám 😊. A jiné změny vyžadují čas. I na to, znovu si projít poznámky z přednášek, zhlédnout doporučovaná videa, přečíst pár knížek. Už teď ale vím, že jsem hrozně ráda, že jsem to absolvovala. A že to nebyla moje poslední plavba.
Na závěr bych proto moc chtěla poděkovat Danu Tržilovi, že mě na tuto myšlenku navedl, ač se osobně neznáme. Díky, Dane!
