Please reload

Nedávno jsem napsala

Můj první rok bez šéfů

February 5, 2015

1/2
Please reload

Vybrané příspěvky

Uprostřed Svatováclavské vinice servírují výborné festivalové menu

January 30, 2015

Stala se z toho již tradice. Každý rok v lednu–únoru návštěvu u kamarádky v Praze spojíme s festivalovým menu v jedné z lepších pražských restaurací. Po Bellevue, Francouzské restauraci Art Nouveau nebo V Zátiší letos došlo na Villu Richter. Ačkoliv restaurace umístěná v klasicistním letohrádku byla "náhradnicí" za původně vybraným, ale beznadějně obsazeným Mlýncem, nakonec jsem za tu cestu po starých zámeckých schodech, o kterých zpíval už Karel Hašler, ráda, byl to totiž jeden z prvních komplexnějších gastrozážitků roku 2015. 

 

Ještě jsme si nestihly ani prohlédnout zajímavý interiér restaurace (kdyby mi někdo tvrdil, že byl skleník, do kterého jsme byly usazeny, postavený koncem 19. století, sežrala bych mu to i s navijákem) a už nám na stole přistálo ještě teplé domácí pečivo v dvojím provedení (tmavší obsahovalo kousky oliv) a máslo s dýňovými semínky. 

Při přinesení amuse bouche nám došlo, co kamarádku rozkašlalo při příchodu – zvednutí poklopu, pod kterým bylo skryté čerstvé zauzené maso, přineslo pronikavý dřevěný kouř. Čichově tak byla úvodní jednohubka intenzivnější než chuťově, pro navnadění na zvolené tříchodové menu však byla zcela adekvátní. Následoval předkrm, na který jsem se těšila asi nejvíce – variace tataráků. Lososový byl doplněný o citronový crème fraîche s perličkami kaviáru (tuším, že ze pstruha), jemně naškrábané hovězí maso se šalotkou zdobilo jen křepelčí vejce, hosté si do něj mohli vmíchat klasické tatarákové ingredience dle libosti (i když jejich vzájemný poměr byl již dán kuchyní). Posledním byl tatarák ze zeleniny. 

Jako hlavní chod obsluha podávala jelení ossobuco s podzimní zeleninou, opečenými škubánky a bílými hřiby. Někteří z mých kamarádů se sice (poté, co jsem fotku poslala na Facebook) podivovali nad velikostí, tedy spíše miniaturností přílohy, kdybych však měla jídlu něco vytknout já, pak by to byla snad jen menší chuťová kompaktnost talíře jako celku, ač servírování působilo hezky. Uměla bych si však představit, že by se hřiby restovaly společně s masem a daly tak jídlu další rozměr. 

Překvapením byl pak dezert, ač se jednalo o na přípravu zdánlivě nenáročné knedlíčky z tvarohového těsta, kuchyň si vyhrála jak s jejich náplní, tak servírováním. Každá že tří obalených kuliček totiž obsahovala jiný typ ovoce, které se s posypem vhodně doplňovaly: švestkový byl obalený v máku, meruňkový strouhaném tvarohu a jahodový ve skořicové strouhance. Přelít jsme si je mohly vanilkovou omáčkou s pravou vanilkou, která byla ochucená karibským rumem.

Celkově byla návštěva Vily Richter velice příjemným sobotně–obědovým zážitkem, kromě dobrého jídla a nesporné role genia loci a výhledu na Prahu se o to postarala také milá a rychlá obsluha, která trpělivě všem hostům vyprávěla o historii vily i přilehlé Svatováclavské vinice. Milovník vín by možná jen očekával lepší výběr párovaných vzorků – ne snad, že by řada Latitude 49 od Michlovského nebyla chutná a v mnoha restauracích bychom za její nabídku mohli být naopak rádi, ale přece jen z její volby k oběma slaným chodům byla patrná snaha ušetřit aspoň zde. Na mě však restaurace i přesto dojem udělala a ráda sem zase někdy zavítám. Ideálně ochutnat místní víno na otevřené terase v době vinobraní. 

Please reload

Please reload

Hledejte podle štítků