Šumavské odfrknutí

Chybějící příspěvek za měsíc duben asi pravidelným návštěvníkům mého webu naznačil, že předchozí měsíc byl poměrně náročný a na blog nezbýval čas ani energie. Čemu jsem se věnovala? Sice menším, ale zato hned několika datovým/průzkumným projektům a taky dlouho připravovanému webu pro fanoušky vědy a techniky www.zvut.cz, který jsme spustili poslední dubnový den, abych jmenovala jen pár z nich. Ne snad, že bych se celý měsíc držela pod zámkem, ale když už se zadařilo, upřednostnila jsem před dalším sezením u počítače přírodu. Z kategorie „vypadnout od pracovního stolu“ byl také dlouho plánovaný výlet na Šumavu, ke kterému jsme s kamoškou využily druhého prodlouženého květnového víkendu.

Z původně zamýšleného procházkového se nám sice pobyt změnil na cyklovýlet, ale již tradičně v něm nechyběla ani trocha kulturního/historického poznávání a také gastronomické zážitky. A tím také začnu: ačkoliv mě mohly odradit některé recenze i zprostředkované zkušenosti známých, přesto jsem dopředu rezervovala na čtvrteční večer stůl v Hospůdce U Štěpána. Jejich následný telefonát, zda nemůžeme přijet dříve (systém přitom rezervace umožňuje i na pozdější hodinu), protože půl hodiny po našem příchodu zavírají kuchyni (včetně doporučení, že se nemáme ubytovat před, ale jít na večeři a až pak se zapsat v hotelu), nás sice stále trošku zrazoval, ale jsem ráda, že zcela neodradil. Celá tříchodová večeře – začaly jsme předkrmovým tatarákem napůl, já si pak vychutnala hovězí pupek na kroupách s hříbky a jako sladkou tečku na závěr číšníka přemluvila o dvojkombinaci zmrzlin, které jsou standardně jen součástí dezertu: maková a konopná. Obsluhující mladík navíc ještě počáteční skepsi přebil tím, že místo přivolání taxíka nám nabídl po cestě domů odvoz. Trochu jsem zvažovala, jestli to vůbec mám psát, aby to teď po chudákovi nevyžadoval každý :-).

Druhý den ráno jsme se na v hotelu vypůjčených kolech vydaly na 65kilometrovou trasu. Tedy, to byl původní plán :-). Šumavský terén opravdu nepatří mezi ty nejsjízdnější a pravda také je, že letos zrovna natrénováno nemáme. Těch kilometrů jsme tak daly přibližně jen 135. Naznaly jsme totiž, že každý kilometr zde si zaslouží násobit minimálně třikrát: to, co běžně jezdím hodinu, jsme tady totiž opravdu šlapaly tři. A bohužel jsme tak neobsáhly celou plánovanou trasu: asi u třicátého kilometru do kopce směrem na Zadov (jestli v okolí svého penzionu dříve trénovala Kateřina Neumannová, už se vůbec nedivím, že se stala olympijskou vítězkou) v čase 18:00 s vědomím, že do Zadova, který je asi v polovině plánované trasy, nám ty kilometry schází ještě asi čtyři, jsme to v jeden okamžik otočily a potupně se (i když trochu jinou cestou) vrátily.

Co nás tak zdrželo? Kromě zmiňovaného náročného terénu také dvě delší zastávky: Horská synagoga v Hartmanicích je totiž nejen bývalým náboženským místem, ale v současné době také muzeem česko-německo-židovského soužití. Jako marketérku mě také zaujal obsáhlý seznam podporovatelů její činnosti, mezi kterými jsou takové společnosti, jako RWE Transgas, T-Mobile nebo PR agentura Bison & Rose (mimochodem, dva z jejích spolumajitelů mě kdysi učili základům propagačního řemesla). A teď se až stydím, k jaké přízemnosti bych teď sklouzla, takže napřed napíši, že cesta na Kašperské Hory je lemována krásným výhledem na hrad Kašperk, také, že Kašperské Hory jsou krásnou vesnicí, kde bych si uměla představit bydlení (kromě krásné přírody všude kolem tam mají i kino… a ano, tak já to teda napíšu: skvělou kavárnu :-) ).

Možná i vy jste před rokem zaznamenali článek o mladé podnikatelce, která nemohla najít do svého podniku šikovného kuchaře, až ho sehnala… ve Francii. Do Kašperských Hor se přitom Cyril přemístil z Bordeaux, kde pracoval pod michelinským kuchařem, odmítl také nabídku zaměstnání v Malajsii. V kavárně Nebespán se dveře opravdu netrhnou, což zapříčinilo větší čekání, ale na venkovní zahrádce se svítícím sluncem nám to ani nevadilo. Kromě nabídky dobrých jídel, domácích zákusků a limonád café bar prodává také vlastní výrobky, jakými jsou marmelády, levandulový sirup nebo stejnou rostlinou ovoněnou sůl, kterou jsem si ze Šumavy do Brna dovezla já.

Mimochodem, v Provence se v této části Plzeňského kraje zhlédli tak nějak všude, nejen zásluhou Francouze. V hotelu, kde jsme přebývaly, byla levandulovými reprodukcemi v počtu asi třicíti kusů (favorit visel dokonce třikrát) vyzdobena celá restaurace. Škoda jen, že v ní ty kuřecí nudličky a plátky na tisíc způsobů působily trochu nepatřičně. Levaduli jako ústřední fotografii nápojového a jídelního lístku měla pak i sušická kavárna, ve které jsme se stavovaly při čekání na přestup do Brna.

Černé, Čertovo, Plešné. Tím končí moje gymplácké znalosti šumavských původem ledovcových jezer. A jak jste na tom vy? Slyšeli jste někdy o jezeru Prášilském? Právě to se stalo cílem našeho výletu následujícího dne. A tentokrát jsme do něj naštěstí dojely. K vodní ploše ležící v nadmořské výšce 1 079 metrů stoupáme krajinou s popadanými stromy v důsledku silných větrů i působení kůrovce. Ty jsou však jen jednou z věcí, nad kterou musíme po cestě přemýšlet. Cedule lemující cestu totiž upozorňují na dosud nevybuchlé miny. Vojenský úděl vesnice (začlenění kdysi populární rekreační oblasti do vojenské výcvikové oblasti) byl však již jen dokonáním historické zkázy, kterou pro celou oblast znamenalo poválečné vysidlování. Asi nejpatrnější je v dnes již neexistující obci Stodůlky, která kdysi bývala největší katastrální oblastí po Praze. I její minulost dnes připomínají pouze informační panely a všudypřítomné cedule varující před rizikem stoupnutí na nevybuchnutý vojenský materiál. Karel Klostermann by to tady asi nepoznával.

Po cestě zpět se nám tohle všechno honí hlavou. Po dvou dnech šlapání do kopce dochází kromě fyzičky také morálka. Pobyt na Šumavě bychom tak chtěly zakončit nějak méně depresivně a nad dobrým jídlem. To nám bohužel naše ubytování nenabízí (nemám ráda, když dnes každý po zhlédnutí dvou dílů Pohlreichova pořadu ohrnuje nos nad jídly, která ještě včera sám jedl, ale u nás v rodině holt vrchol gastronomie masový plátek s omáčkou z nivy a smetany s koupenými osmaženými bramborami v různých tvarech nepředstavoval, i já vařím zcela jinak. Důvod, proč bych tak zrovna na tyto pokrmy měla chodit do restaurace, prostě nevidím). Snažíme se tak dovolat ke Štěpánovi, jestli mají volno. Přece jen jet na kole 4 kilometry tam, abychom se dozvěděly, že nám neuvaří, nás nelákalo. Ale ejhle, opět se setkáváme se svérázným způsobem podnikání Rudových (ano, vím, i to se v těch recenzích píše): telefony vyvěšené. Smiřujeme se tak s tím, že i další večeře bude ve stylu „hlavně ať není hlad“. Domácí nás však překvapili: vrabec se špenátem a opečeným bramborovým knedlíkem chutná o dost poctivěji než ohřáté kupované knedlíky plněné marmeládou, kterými se nás snažili ohromit předchozí večer. U jídla si už jen slibujeme, že se do této krásné šumavské přírody brzy vrátíme – samozřejmě ale o kousek dále, takže možná bude tohle odfrknutí na pokračování…