Ostrava netušená

Co vás napadne jako první, když se řekne Ostrava? Stodolní? Horníci? Jarek Nohavica? Ruda? Baník? Festival Colours? Nás "postižené" možná taky VŠB-TUO, vykřičníkové logo od Studia Najbrt nebo třeba industriální architektura. Právě ta byla hlavním důvodem, proč jsem se do tohoto severomoravského města vypravila na víkend. Výlet pro mě skončil nečekaně: Ostravu jsem si zamilovala – našla jsem plno míst, která můžeme Ostravákům závidět i my v Brně :-), a taky mnoho paralel mezi oběma městy ("ostravská Vlněna" se jmenuje Ostravica-Textilia), včetně naprosto nečekané přehlídky secesní a zejména meziválečné architektury, srovnatelné s tou, kterou tak obdivuji právě u nás (schválně se podívejte na fotky: také vám některé z budov tak připomínají určitá brněnská místa?)

Důvod mého překvapení má jednoduché vysvětlení: do Ostravy mě to zatím ani pracovně ani soukromě nezaválo. Při svých dobrovolně "samotářských" výletech se navíc snažím držet obdobného postupu: o destinacích, kam se vypravuji, si záměrně dopředu více nezjišťuji, zůstávám u svého více či méně povrchního povědomí (a u Ostravy bylo rozhodně spíše více :-( ). Nechci se nechat ovlivnit dojmy jiných, ani vnímat město jako soupis památek. Moje první procházka městem tak bývá relativně nezaujatá: jen se bezcílně courám a pozoruji. Lidi, architekturu, veškeré dění. Až pak (večer, po několika hodinách toulání se) se teprve podivám do doporučovaných zdrojů a načtené informace si dávám v hlavě dohromady s tím, kolem čeho procházela, co jsem viděla, jak to vnímala, a spoustu míst si už v duchu lokalizuji. A pak se teprve vydávám na tu pravou "turistickou poznávačku“ (i když ani ta u mě nezahrnuje všechny hlavní památky, galerie a muzea).

Díky tomuto přístupu jsem také až na místě zjistila pro mě velmi překvapivou informaci: zatímco Brno bylo už v roce 1830 druhým nejlidnatějším městem, dnes třetí v pořadí byste před necelými dvěma sty lety nenašli asi v první stovce: věřte nebo ne, ale v Ostravě žily v roce 1830 pouhé necelé dvě tisícovky obyvatel, větší tak v té době byly i Krnov, Žatec nebo Prachatice. Schválně si to dejte do kontrastu s tím, že v dobách největší slávy jen v Dolních Vítkovicích pracovalo 40 tisíc zaměstnanců.

Obdobně jako nečekané architektonické skvosty (a ano, pro Ostravu tak typickou sorelu jsem záměrně vynechala a Porubě se obloukem vyhnula) mě zaujalo také to, že Ostrava má mnohem lepší zázemí pro cyklisty a bruslaře než Brno (i Praha :-) ): kolem Ostravice vedou nové stezky, po kterých se dostanete spolehlivě z jednoho konce Ostravy na druhý, přímo do centra, ale také klidně až do Beskyd. A řeka samotná láká místní ke koupání (překvapila mě relativní čistotou) nebo posezení u grilů, kterých jsem na procházce zahlédla hned několik. I přes tyto podmínky bylo město o víkendu poloprázdné: navzdory probíhající Muzejní noci i skutečnosti, že v pondělí dojede koncertovat švédská kapela Roxette :-). V Use-IT jsem se pak dočetla, že dokonce 8 z 10 Ostravanů svoje město na víkend opouští. No, a ten zbytek měl super prostor na kolečkové brusle :-).

I na tu Stodolní jsem se zatoulala. A hned mi tam padl do oka program na sobotní večer: jazz v Modré myši. Že zrovna mezi všemi „irskými“ bary, Potrefenou husou a kebaby najdu takové místo, jsem také zrovna nečekala. A tak jsem si mohla sobotní večer užít nejrušnější ostravské ulice po svém: za doprovodu piána a saxofonu.

No, celkem jsem po této zkušenosti zvědavá, čím mě překvapí Brémy, kam se chystám příště (jasně, ty levný letenky Ryanairu, vy jste si je fakt nekoupili? :-) )