Zapomeňte na Amsterdam, zkuste Brémy

Každý šéf by měl ve svém vlastním zájmu dbát na to, aby si jeho zaměstnanci občas odpočinuli. A to ne tak, že sice někam odjedou, ale celé dny budou netrpělivě hledat wi-fi, aby byli stále na mailu, ale absolutně. A protože sobě jsem šéfkou já sama, dala jsem si úkol: každý měsíc přesně takto minimálně na jeden víkend zmizím z „kanceláře“ (ano, pracuji z domu), abych průběžně nabrala energii do dalších dní. Po Šumavě jsem si tak naplánovala dlouho odkládanou Ostravu. Do toho ale přišly ty letenky za cenu pomalu zpáteční jízdenky do Prahy, a tak jsem si v červnu splnila plán rovnou na 200 procent (zároveň ale vím, že v srpnu se nikam nepodívám, takže je to v pohodě :-) ): vydala jsem se do Brém.

Ryanair World (tedy Welt)

Myslím, že všichni, kdo na tyto aerolinky tak plivou („Hlavně nefoť to, že letíme s Ryanairem“, naléhal spolusedící v letadle směrem tam na svou přítelkyni“), by byli ještě rádi, kdyby měli takové možnosti cestovat, jako například v Brémách (viz brněnské letiště, jehož smysl roky marně hledám). Že se jedná o důležitou základnu těchto aerolinek (mimochodem, všimli jste si, že se označují jako „low-fare“, nikoliv „low-cost“ airlines?), signalizuje už to, že v Brémách mají 4 terminály: 1, 2, 3 a… E. Neptejte se mě, proč E, a ne 4, nebo když už písmeno, proč ne R, ale pod E bylo napsané Ryanair /ať je teda jasno/. A celý terminál řádně obrandovaný, včetně sedaček ve firemních barvách.

Stěhuju se do Brém

… napadalo mě od prvního okamžiku. Jsou všichni kolem tak pokrokoví? Nebo jen my tak zaostalí? Jak je totiž možné, že kamkoliv letím, cyklisté naprosto bez problémů koexistují s řidiči i chodci? A všichni mají svůj oddělený prostor. Zatímco já si v Brně chválím jeden asi dvoukilometrový pruh, který to umožňuje, v Brémách takto vypadá celé město. Kola jsou tam používaná jako běžný dopravní prostředek. A rozhodně to tak není jako u nás, kde po městě jezdí pár sebevrahů do 30 (pak člověka přemůže rozum a s ním spojený pud sebezáchovy a kolo nechá raději doma), tady potkáte na kole jak čtyřicetiletého manažera v saku, tak paní, která už musí být hodně let v důchodu. Vezete dítě do školky? Žádné jeho vysazení z SUV (podle jeho frekvence v poslední době je to určitě nejlepší městské auto) po desetiminutovém marném objíždění budovy a nadávání, kde že to má člověk zaparkovat, ale hezky nasadit helmu a jede se. Možná by pak u nás nebyli všichni tam protivní a naštvaní, projet se po ránu. Kdyby totiž většina samojezdců, kteří stejně jezdí jen z bodu A (domov) do B (pracoviště), nechala auta doma, i ten vzduch by byl čistší.

Sedím pod konárem a je mi dobre

Přestože jsem po cestě značně vyhladovělá (hodinový let z Prahy je super, ale musíme se ještě dostat na to letiště, což je z Brna tak 4 hodiny navíc, ideálně 5, ať je „dálniční“ rezerva), nechce se mi schovávat nikde v restauraci. Jen tak si sedím uprostřed vší té zeleně pod stromem v parku (Brémy jsou neskutečně zelené město), pozoruji kolem svištící cyklisty… a cpu se kebabem :-) (wursty byly taky, nebojte, vše „německé“ jsem zmákla).

Junifest

Včetně dvou zastávek na celkem čtyřdenním beer festu. Ani bych o jeho konání nevěděla (koneckonců, podle letáčků se jednalo o první ročník), nejít první večer za zvukem slušné reprodukce Paranoidu od Black Sabbath. A tak jsem za poslechu pecek od AC/DC, Zeppelinů a dalších zkusila pár německých piv (výběr probíhal podle toho, jestli název obsahoval písmena I, P, A – ideálně v tomto pořadí :D). Nabídka však byla podstatně širší, zastoupeny byly různé země, včetně asijských, na své si přišli i milovníci ovocných piv nebo těch dochucených whiskey. A pilo se i lahvové. K tomu již zmíněné wursty. No, jak víc si chcete Německo užít :D.

Jsem cyklista, a kdo je víc?

Překážím. Ale fakt nechtěně. Holt nejsme zvyklí, že cyklisté mají tolik prostoru, ti mě tak na to, že tohle je jejich město, museli mockrát upozorňovat naléhavým zvoněním. Holt turista z cyklisticky zaostalé země se pozná. Na druhou stranu začínám mít další den kacířské myšlenky: není tohle už cykloteror? :D Chvilkami si připadám bezradně, na sobě přitom hrdě svoje triko (viz obrázek), které jsem si s sebou nabalila, aniž bych tušila, jak moc je tohle město cyklistům nakloněné. Jsem jako to auto.

Úsměv jako odpověď na vše

A tak se aspoň usmívám. Na všechny a v každé situaci. Že blbě stojím, že ničemu nerozumím. Takže si o mně v Brémách buď myslí, že jsem úplně blbá, nebo naopak hrozně milá holka (osobně doufám v dvojku :-) ). Ano, ač se táta hodně snažil a v pěti letech mě nutil dívat se na televizní edukativní pořad Spielt Mit, aby mě následně zkoušel ze slovíček, jako je „der Hund“, a taky „dort“ (to druhé si člověk aspoň zapamatoval), jediná moje reakce na jakýkoliv dotaz byl úsměv (případně teda ještě doprovázený pokrčením ramen, aby bylo zcela jasno). Já sama pak mohla bodovat pouze slovy, jakými bylo univerzálně použitelné Bitte, acht, případně zwölf (čísla, pod kterými se skrývaly mnou vybrané vzorky piv na beer festu; blbý jen bylo, že jsem chtěla jedenáctku, ale po zehn byla v paměti pauza). Až na právě obsluhu na beer festu nebo při snídani v kavárně je na tom naštěstí většina Němců s angličtinou o dost lépe než my, a tak jsem mohla slečnu, která asi ani naši společnou slovanskou historii nemohla pamatovat, vyvést z historického omylu, že je něco jako Tchekoslovakia.

Tak to bylo jen pár postřehů, aby každý můj cestovatelský příspěvek nevypadal stejně: i tady jsem totiž hlavně obdivovala architekturu, procházela se kolem řeky a cpala se :-). A jasně, Amsterdam, se kterým mají kromě podpory cyklistiky Brémy obdobnou i architekturu, mám taky na seznamu, jen mi přijde zajímavé se občas odklonit od těch turistických vlajkových lodí… a nechat se překvapit. A to já byla maximálně.

P. S.: Jestli už taky hledáte ty letenky, ozvěte se pak, dám tip na skvělé ubytko :-).

P. S. 2: Upravdu nejsem žádný zelený radikál, jen by se mi prostě líbilo, kdyby se i v těch našich městech tak nějak lépe žilo a aby jejich centra nebyla jen turistický skanzen, případně přehlídka obchodních a kancelářských prostor, jakou se stává Brno.