Thajsko za časů korony (edice první vlna)


Říjen 2019. Jsem sotva pár dní zpátky ze služebky* v Číně. Služebky, takže i přes snahu vidět co nejvíce toho moc nestihnete, a Čína vám tak v dalších měsících leží v hlavě nejen kvůli koronaviru, protože ty hory a starobylé vesnice musí být super. Služebky, která představovala týden v místech od 10 stupňů s deštěm po parné třicítky. Jen přelet na další veletrh znamenal urazit vzdálenost třeba 2 600 km. Kam se v tom hrabou dovolené do Chorvatska. Jsem senzitivní, takže mi není z těch změn a přeletů po návratu úplně nejlíp. Na velkou práci to tak nevidím, odbavuji jen to nejdůležitější. A sním o dalších dobrodružstvích. Když vidím výhodnou letenku do Thajska, je rozhodnuto, Asie láká víc než předtím. A mám jej stejně na seznamu pro uniknutí dlouhé zimě. Alternativou pro ten rok bylo vlastně jen Španělsko (Kanáry). A tam se touto dobou ceny letenek vyšplhaly na podobnou úroveň. Ač je dostupná varianta přímého letu, kupuji záměrně cestu s denním přestupem v katarském Dauhá na zpáteční cestě. A plánuji. O Covid-19 svět ještě neví. V Číně však už se zahlazováním existence viru, který v příštích měsících a letech změní životy nás všech, mají dost práce.


Leden 2020. Koronavirus je v Evropě. Tedy, ví se o něm. Zatím se ale tak nějak věří, že nás nezasáhne jako Asii. Jenže já nezůstávám tady. Letím právě do té Asie. Navíc do města, kde budou trávit nový rok Číňané. A první několik nocí mám spát v čínské čtvrti. Což radši svému okolí tajím. I tak není z mého odletu nadšené; rodiče, kteří mi jinak do života vůbec nemluví, se mi tu cestu snaží vlastně až rozmluvit. Poslední dny tak nervózním i já. Uzavírám vyšší pojištění než normálně a sháním si na cestu respirátory. Řadoví Češi byli tehdy prozíravější než vláda. Vše vykoupeno. Kamarádka mi obvolává stavebniny. Mám. Asi dva dvojkové, pár jedničkových, ale mám. Letím.


Celý tento článek by mohl vypadat podobně. Mohl by být o obavách, které mě po cestě provázely, třeba když jsem jela 11 hodin vlakem vedle chrchlajícího Asiata (při vzpomínce na to, jak jsem do sebe z nervového vypětí večer po doražení na místo kopla zbytek dovezené meruňkovice, mě bolí hlava ještě teď). Mohl by být o opatřeních na místě, jako byla kontrola nemocně vypadajících Číňanů, dezinfekce všeho, nošení roušek a respirátorů, o kterém jsem přemýšlela, o kolik % vzrostlo v porovnání s normálem. O tom, jak jsem se tam naučila dezinfikovat denně mobil (první dezinfekci jsem dostala už při cestě z letiště) a jak z obav ze silného nachlazení, které mi někdy klima způsobuje, se radši měsíc potila. Protože tohle nebyla doba na rýmečky. Ale chci, aby byl i o cestování samotném i o tom, co mi přinesl do života. Tento úvod mi ale přijde fér, protože tvrdit, že vše bylo jen zalité sluncem, by byla samozřejmě blbost. Na koronavirus došlo při každém setkání s jinými zahraničními cestovateli. Bylo to téma a všichni jsme věděli, že se musíme chovat jinak než obvykle. A já si denně kontrolovala zprávy o stavu nakažených, připravena kdykoliv cestu přerušit. Ostatně, přísné lockdowny se staly potom pro většinu Asie typickými. Vzpomeňme jen na uzavření vietnamského Da Nangu při 15 nakažených.


Tak už jen dodám, že někdy v těchto dnech jsem také koupila letenku do Toskánska. S pocitem, že tentokrát dělám tu správnou věc. Maminka bude mít radost, letos už poletím jen do bezpečné Itálie. Dnes to vypadá vše tak neskutečně absurdně. Ale kdo to mohl na začátku února tušit. Do Toskánska jsem samozřejmě neodletěla. Let zrušen.


Co jsem viděla a zažila a co mě nejvíce bavilo?


Bangkok má, jako většina asijských velkoměst, silně znečišťené ovzduší. Místy špinavý, neřestný, místy výrazně hlučný a turistický, místy posh. Určitě nezapomenu na výlet s místní ajťačkou, která má průvodcovství jen jako hobby a příležitost potkat se s cizinci, na plovoucí trhy (ale ne ty turisticky profláklé, jak zdůrazňovala, a měla pravdu) nebo orchidejovou farmu. Naopak Lumpini Park na mě moc dojem neudělal a nebylo to jen tím hadem, co jsem tam potkala :-). Doprava lodí po městě jako po Brně šalinou ale celkovou impresi z Bangkoku spravila.

Chiang Mai, kde jsem strávila dva týdny. Pro cestu tam i zpět jsem zvolila denní variantu cesty vlakem. Byl to totiž velký zážitek (i bez toho chrchlouna). Mimochodem, nedávno dávali na Prima Zoom fajn dokument o thajské železnici a právě tento úsek je tam zaznamenaný také. Představte si, že jedete džunglí, pak mezi rýžovými poli s čapími hnízdy, které vám připomenou domov víc, než chcete, jinde kolem vlaku pobíhají opice.


Výlet s digitálními nomády, o kterém bude pasáž ještě dále, neskutečné designové kavárny, které ohromí i polohipsterku z Brna, květinový festival a skvělý kurz vaření na farmě. Zrovna včera jsem podle jejich receptu vařila polévku. Cestu do Zlatého trojúhelníku nám sice trochu zhatila korona (nebyli jsme třeba vpuštěni do Laosu), návštěvu dlouhokrkých žen kmene Karen považuji ale stejně za vrchol cestovatelského nevkusu a klišé. Ale jak jsem si povídala s Malťany i Indem, se kterým jsem vlastně tuto část výletu prokecala u stánku s kokosovými ořechy (dodnes občas napíše), nějak jsme se na tomto výletu všichni ocitli tak trochu omylem :D.

Koh Chang. Nejsem ten typ, co chce trávit pobyt v zahraničí, nota bene tak vzdáleném a exotickém, u moře. Ale když už tam budu, pár okamžiků flákání s knížkou si naplánuji: tyto dny také oznamuji dopředu jako oficiální dovolenou, kdy po mně nikdo v ČR nemá nic chtít. Podmínky výběru destinace jsou jasné: nesmí to být příliš daleko od Bangkoku, ze kterého se pak vracím, do vyhledávače pak zadávám obměny slov “island, Thailand, not tourist”. Volba padne na Koh Chang. Původně mám vizi strávit celých 8 dní na jednom místě, ale poté, co si o svém vysněném ubytování přečtu, že je to sice super, ale moc se tam nevyspíte, dělím pobyt na dvě části a tu druhou naplánuji, jak se na Evropanku v Thajsku sluší a patří. V luxusním rezortu. Z něj pak paradoxně poznávám asi to nejautentičtější, co mě v Thajsku za celý měsíc potkalo. Každý den (s výjimkou jediného) si půjčuji kolo a objevuji okolí bližší i vzdálenější, dojedu až tam, kde již žádné rezorty nejsou (zatímco západní část ostrova už je nechutně turistickou, na východě zase naopak moc turistů nepotkáte, minimálně, když se dostanete za poslední přístav). Tou denní výjimkou je výlet do džungle s místním průvodcem. Za ten dávám 5 hvězdiček z 5, i když spolucestujícím východoevropanům vadilo, že chyběly promované opice.

Dauhá, Katar. Země, která se plně otevřela turistům vlastně až nedávno. A wow! Asi je to tím, že jsem dosud nikdy nebyla v islámské zemi, ale Dauhá na mě fakt udělalo dojem. A zažila jsem tam pár silných okamžiků. Třeba když při mém návratu pro batůžek na hotel kolem mě začali zaléhat muži ke své pravidelné modlitbě. Zvláštní pocit. Nebo když mi plán dojet na letiště jejich moderním metrem zhatilo to, že je pátek. A v pátek jezdilo až od dvou odpoledne. Díky tomu jsem si ale popovídala s fajn ostrahou metra a Keňanem, který mě vezl na letiště jako taxikář. Projíždět kolem billboardů s našimi tenistkami byl také zážitek (zrovna tam probíhalo Qatar Total Open 2020, Barbora Strýcová společně s její parťačkou Sie Su-wej dokonce vyhrály). Určitě mě podobná země na pár dní láká: Maroko, Libanon… A nesmím opomenout slavné entrée při příletu z Bangkoku. Muži ve skafandrech si nás na letišti odvádí na “pozorování” a k vyplnění zdravotního dotazníku. Jsem unavená, ale rozhodně ne tak protivná jako některé Evropanky, které to považují za skandální :-). Systém kontrol ale rozhodně dokonalý nebyl. Takže ti, co přiletěli i hodinu po nás, už byli dávno pryč, zatímco já ztrácela další desítky minut z těch pár hodin, které mě v Dauhá čekaly, na letišti. První (a vlastně i poslední) štempl, že jsem zdravá a můžu cestovat dál.

A co pracovně-cestovatelsky?


Někdy druhý týden mám pocit, že čtyři týdny budou moc. Že jsem měla jet někam dvakrát na dva týdny. Uvědomuji si, že asi nebudu ten typ cestovatelky, co stráví někde i několik měsíců v kuse. Ale měsíc asi případně zase zvládnu. Kde to mělo být příště? Někde v Africe. Pak vzhledem k situaci vyvstávalo stále více Portugalsko. A teď nevím, zda nezůstanu tuto zimu tady. Uvidíme. Vím, že je teď asi všude bezpečněji než v ČR. Ale nechci tady nechat lidi, co mám ráda, s pocitem, že se můžu někde zaseknout i na několik měsíců. I když tomu Japoncovi soukromou prohlídku Machu Picchu vlastně trochu závidím :-).


S tím souvisí i to, že mně osobně dává smysl spíše varianta více cestování a poznávání / méně práce. Do ní se můžete plně ponořit opravdu jen, když na místě zůstanete déle: měsíc, tři, půl roku. Jinak to nemá moc smysl: někde být a sedět 8+ hodin u počítače. A vidím to i v Česku, po kterém jezdím už roky (tedy ne až letos vynuceně situací) s počítačem. Na cestách pracuji méně a většinou nevyjíždím s termíny před sebou (výjimkou je vnitřní pracovní blok, který zase změna prostředí může rozbít, jako se mi stalo před dvěma lety v Beskydech). Varianta 4 až 6 hodin práce denně je ale zvládnutelná, po návratu pak jedu většinou delší šichty (poslední dobou tak mám pocit, že Brno už prakticky neznám: buď jsem pryč, nebo pracuji).


Digitálně-nomádská komunita je neuvěřitelná. Obecně nemám pocit, že cestovat sám/a znamená být osamělá. Naopak: těch rozhovorů, co jsem vedla, jak v angličtině, tak francouzštině (a dokonce jeden v češtině) bylo nepočítaně. U koktejlu v China Town jsem si popovídala s francouzským výrobcem šperků. V cestě vlakem z Chiang Mai se zaměstnancem společnosti Renault, který je půl roku na sabaticalu. S tím jsme si pak vzali i společně taxík, bydleli jsme od sebe asi 50 metrů. V letadle z Kataru jsem se příjemně zapovídala s Francouzkou, která s rodinou vlastní penzion v Normandii, kam se roky chystám. Až tam pojedu, ráda pár nocí zůstanu. A nebyli to jen Francouzi :-). Nizozemec žijící na ostrově Curaçao, Američané, Kanaďané, Katařané… Mezi digitálními nomády pak převažovali zejména Němci. Jasně, když jedete do mekky digitálních nomádů, jako je Chiang Mai, dá se čekat, že se tam bude něco dít, ale vlastně mě fascinovalo to, že jen vidíte na Facebooku příspěvek o day-off v přírodě, napíšete pořadatelům a ráno už přešlapujete před jejich hostelem, abyste po cestě zjistili, že vás všechny spojuje alespoň jedna Nomad Cruise. Ten výlet byl super. Několikahodinový trek přírodou zakončený u jezera, kde jsme u dobrého jídla počkali na západ slunce a pak se společně vydali taxíkem zase do města.


A co bych udělala dnes jinak? Příště bych asi víc šetřila na ubytování: to nejlepší jsem tu získala za ty nejlepší peníze (ne, nemyslím tím dva hostely na Khaosan Road při přestupech :-) ), naopak apartmán “ať jsem v pohodě” byl spíše zklamáním. Určitě bych si ale dopředu rezervovala maximálně pár nocí i při delším plánovaném pobytu na místě. Beru to ale tak, že to byla moje první sólo měsíční cesta, ještě k tomu tak daleko. A taky bych si příště vzala menší zavazadlo, žádné mikiny a podobně. Co mi bude chybět, koupím si na místě.


Jak tehdy, tak i teď v karanténě jsem hrozně vděčná za to, kam mě život nasměroval. Dělám práci, která mě 90 % času fakt baví. A můžu ji dělat odkudkoliv. Teď na 100 % z domu, jindy plně odkudkoliv na světě. Koneckonců, i ty prezentace jsme teď zvládli v pohodě online. Cílem tak je to takto udržet, co nejdéle to bude možné. A dokud mě to bude naplňovat. A pořád doufám, že tato doba změní pohled na práci na dálku u více firem, takže případná ztráta větších klientů pro mě nebude muset znamenat konec mého životního stylu.


----


28. únor 2020. Opouštím Katar. O den později se v něm prokáže první nakažený. A pak to jde rychle. 9. března 2020 se Katar částečně uzavírá: kromě zavřených škol jsou také zakázané lety z patnáctky zemí. Je mezi nimi i Thajsko. Svět se mi zavírá doslova za zadkem. Přijíždím do Česka a i přes konzultaci s hygienou, která v mé cestě výrazné riziko nespatřuje, se raději stahuji do soukromé karantény. Pracovních restů z Thajska je dost, nudit se nebudu. Pátek 13. března jdu ke kadeřníkovi, kam jsem objednaná několik týdnů. A večer na první společenskou večeři tohoto roku. V noci se dozvídáme, že od 14. března budeme v karanténě tak trochu všichni.



* Kromě toho, že jsem OSVČ, mám také částečný úvazek na univerzitě.


Vybrané příspěvky
Nedávno jsem napsala
Přečtěte si i něco staršího
Hledejte podle štítků

Napište mi

eva@marketacka.com

Potkejme se, poznejme se

Trvale žiji v Brně, občas jezdím do Prahy, ale potkat se můžeme třeba v Olomouci nebo ve Zlíně. Anebo úplně jinde :-).

Buďme v kontaktu

Facebook mám jen pro opravdové přátele, ale na LinkedIn si vás ráda přidám

 

 

Eva Kneblová, Banskobystrická 2072/178, 621 00 Brno; IČO 02362945, registrovaná na Živnostenském úřadě města Brna od 25. 11. 2013; nejsem plátkyní DPH

 

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now